Věstník misantropizace

Zápisky z cesty. Subjektivní, neuspořádané a rozhodně nesplňující kritéria, ať už jsou jakákoli...

V Mnichově na parkovišti 41 budeme mít brzo vystátý důlek. Lufthansa se tentokrát ukázala jako banda chuanů, co sice nabízí možnost check-in online, ale pokud chcete nějaké speciální místo, tak musíe udělat check-in osobně a den předem. Letuška, co vypadala jako Krainová, pošramocenou reputaci nezachránila.
V letadle jsem se kouknul na film s Davem Barrym. Tedy vlastně s Jennifer Aniston a nějakým psem, ale pokud se nemýlím, tak v jedné scéně  byl vidět Dave Barry. Nevím v které, díval jsem se jen jedním okem...
Imigrační úředník byl takový ten typ: Prošedivělý padesátiletý WASP, ve státní službě od svých třiceti let, kdyby hrál ve filmu, tak má dvě dcery, dům na předměstí a labradora. Ptal se mne, jak že se to jméno vyslovuje, tak jsem mu ho odhláskoval. Zatvářil se zmateně, povídal: "Chtěl jsem vědět jak se vyslovuje, ne jak se píše", tak jsem se omluvil, že neumím moc dobře anglicky. Na to pravil: "Z toho si nic nedělejte, já taky ne..." - a byl jsem vpuštěn.
Sedli jsme na autobus, dojeli si pro auto a po několika formalitách jsme stáli před třemi auty, o nichž manželka pravila: "Čekala jsem, že budou menší, ne takové krávy!" Nakonec jsme vybrali to nejsvětlejší, nejpohodlnější, s tónovanými skly a příjemné na sezení, což bylo samosebou taky to největší. Nějaký Dodge Super Kdesicosi.
Když jsme vyjížděli z parkoviště, tak si paní u závory opsala číslo auta kamsi ke smlouvě a zeptala se "Mohu vám dnes večer ještě s něčím pomoci?" takovm způsobem, že jsem nezapochyboval o tom, že nám opravdu CHCE s něčím pomoct, že to neříká proto, že je to v manuálu na straně 4 dole, před "Poděkujte za zavolání a rozlučte se." Nevím jestli to je jazykem, nebo jen tím tónem, jakým to dotyčný říká - ale protože tentýž dojem jsem měl i z dalších setkání na různých místech, tak bych se možná přikláněl i k názoru, že to je v lidech.
Z Hiltonu do centra Hollywoodu to je příjemná třičtvrtěhodinka po dálnici. Hlavně v noci, po dvanáctihodinovém letu, pětihodinové jízdě na letiště, poprvé v autě s automatickou spojkou, v americkém provozu. Ale člověk si brzo zvykne. Druhý den ráno zjistí, že to přes den vypadá úplně jinak.
Po 400 mílích za volantem toho obludného vozu s automatem chápu, proč Pixy má automat. Naprosto plně ho chápu a rozumím tomu. Pixymu je v tuhle chvíli jasné, co musím dodat, pro vás ostatní to napíšu: Nechtěl bych automat ani za zlatý prase! Nejde "o zvyk", o to že levá noha nemá co dělat, že pravá ruka co chvíli šátrá v kelímku s colou, na to všechno sii člověk zvykne za jedno odpoledne. Jde o to, že je to hrozná nuda, že to auto buď netáhne, nebo naopak řve v otáčkách (když si automat usmyslí, že zrovna tohle chci), jde o to, že je to jen: Dopředu, rychle nebo pomalu, dozadu, pomalu. Jak na pouti s autodromem. Jak říkám: Domů to nechci, ale plně chápu, že s tím bude třeba Pixy vrcholně spokojený, protože to je Jednoduchý Bazmek Co Dělá To Co Dělat Má - tedy jezdí.
V Americe je všechno větší. Dáte si "půllitr Coly", a ono je jí půllitr a kus. Když je na značce napsáno "1 míle", tak je to "o kus větší kilometr". Když jedu "padesát", tak to je docela svižná jízda, a když jedu 70, tak je to rychlost, při níž se manželka "tváří".
Dopravní pravidla jsou pro Evropana, zvyklého na předpisy (a hlavně realitu) zpočátku nezvyklá. Na dálnici tu je pět pruhů a na první pohled to vypadá ukrutně zmateně - předjíždí se zleva zprava, přejíždí se z pruhu do pruho, člověk aby to uhlídal...
... a za chvíli zjistí, že to je vlastně hrozně fajn. Všichni jedou plusmínus stejně ryche, přejet z pruhu do pruhu není až takový problém a všechno se plynule hýbe kupředu. Stačí srovnat rychlost, hodit blinkr a přejet. Nefunguje tu takové to "Schválně dojedu toho přede mnou, ať se tam nikdo nenacpe..." Proč se taky stresovat? Pokud se nacpe, tak pojede stejně rychle, a když ne, tak ho objedu. Když se dva pruhy spojují do jednoho, tak se jede plnou rychlostí, a v plné rychlosti se oba pruhy prolnou v takovém nějakém "samozřejmém zipu". Dneska po cestě ze San Diega do Palm Springs jsme se dostali do nějaké dálniční ucpávky, "stupeň číslo pět" či tak něco. Poznal jsem to podle toho, že jsme jeli v malých rozestupech a pomalu. Asi tak 30. MPH, samosebou.
Mám dojem, že podobné bezproblémové chování je tu jakousi normou. Druhý den jsme například zjistili, že na smlouvě k autu máme "vrátit v LA", ale ten den budeme v SF. Takže jsme došli zpět, co že jako s tím. Úředník koukl, řekl Oukej, něco napsal, vytisknul novou smlouvu a popřál šťastnou cestu. That's all?! Sure, sir... No problem.
Našel jsem Ameriku přesně takovou, jakou jsem hledal.
---
Nastavil jsem si na navigaci míle místo kilometrů, aby mi to sedělo s realitou. "Za 300 yardů se držte vlevo" mě ale zmátlo, takže jsem odbočil brzo.
---
Sea world v Diegu je úžasný. Místo původního "dvě hodinky..." jsme tam strávili hodinek šest.
---
Ležím v Palm Springs, nacpaný pizzou, a spokojen jak po stránce duševní, tak po stránce tělesné. Tak dobrou noc!