Věstník misantropizace

Trochu rozvedu úvahu, co jsem publikoval jinde a do všeobecného hořekování nad zkažeností a rozkladem společnosti přispěju hřivnou optimismu, založeného na lékařské myšlence, že to, co vypadá leckdy jako nejhorší příznak, bývá často znakem obratu k lepšímu.

Klára Veselá-Samková zveřejnila pěknou úvahu o společenském marasmu. Nemohu si pomoct, ale nesouhlasím s tím, že, jak píše: To, co je příčinou události s katastrofálními následky, a to, co se začíná bortit, jsou klientelistické sítě spředené právě ze vzájemných závazků, protislužeb, synergických či antagonistických zájmů. Jimi je naše společnost prosíťována nerozšifrovatelným způsobem.
Tuto klientelistickou síť jsme/jste budovali dvacet let. Já na bráchu, brácha na mě.

Milá paní Veselá-Samková, obávám se, že se mýlíte. Nevím jak za první republiky, ale minimálně od okupace žije tento národ neustále v systému "klientelistických sítí". Okupaci (míněno za druhé světové války) jsem nezažil, ale z vyprávění pamětníků vím, že už tehdy bylo dobře být s někým zadobře - a před jiným přejít na druhý chodník.

Socialismus jsem zažil - tedy jeho poslední část. Jako dítě si pamatuju "sítě známých", v nichž všechno bylo, když člověk věděl, koho se zeptat a komu co dát, kdo co na koho ví a před kým se to nesmí říct. Socialismus, tedy lépe řečeno "vláda jedné (komunistické) strany" nebyl nic jiného než institucionalizovaná klientelistická síť.

Tedy ne že bychom si ji budovali posledních dvacet let, paní doktorko. My jsme se z ní za posledních dvacet let akorát nevymotali, protože v ní umíme proplouvat. Naši rodiče nás učili "v tom chodit", a je to učili jejich rodiče. Tři generace lidí v téhle společnosti tvořily sítě a žily s nimi, stejně jako žijou ryby se sasankami - spleť jedovatých chapadel jim poskytuje ochranu, útočiště i potravu.

Chcete snad po lidech, aby svoje sítě přesekali a vydali se napospas neznámé situaci, v níž je jim základní životní talent, tedy "talent nevyčnívat, přežít a mít ty správný známý", na nic? Ostatně o tom, jak moc jsou v lidech zažrané "systémy sítí", vypovídá i vulgární "lidové moudro" (a slovo "moudro" dávám do hodně výrazných uvozovek). Omlouvám se útlocitným čtenářům, ale teď musí padnout to co padne. Slyšeli jste už ono úsloví, kterým je prý dobré řídit se za každého režimu, a které se šíří jako memetický mor? To úsloví zní takto - a podávám ho v podobě, v jaké se ke mně dostalo: "Nejdůležitější v životě je vědět, před kým se posrat a na koho se vysrat!"

Tu větu považuji za myšlenkový kýč par excellance, za kvintesenci tuposti, omezenosti a blbství. Ovšem nikoli blbství jásavého, ale blbství usraného. Omlouvám se podruhé, ale jiné slovo pro to nemám. Zhmotněním tohoto kýče je pak obrázek Švejka s nápisem "To chce klid", v intelektuálnější pozici pak obrázek Panwericha s citátem když už jednou člověk je, který ti, co jej mají vylepený nad stolem v zaměstnání, pravděpodobně pochopili zcela jinak - ale to odbočuju.

Když nad tím tak přemýšlím, je výše uvedené úsloví v podstatě vyjádřením základní dovednosti ve světě, v němž se člověk narodil v síti, vyrůstal v síti a žije v síti. Tím spíš trvám na své kategorizaci a na zařazení takového "moudra" mezi kretenismy.

---

Na druhou stranu to, co považují lidé za důkaz totálního úpadku, já vnímám možná až nezdravě pozitivně. Všechno to, na co krasomyslové v poslední době poukazují, všechny ty aféry, bezostyšně provozovaný veřejný klientelismus, kupčení s mocí, silou i vlivem, to nemusí být nutně výraz úpadku, ale třeba výraz očišťování. Místo hořekování nad zkažeností společnosti je možná na místě říct: Je to na dobré cestě, my zkaženost konečně VIDÍME a VNÍMÁME JI jako něco špatného!

Podle mého názoru to neznamená, že je zkaženosti najednou víc! Je jí stále stejně, má i stejné formy - jen ji najednou víc vidíme; vnímáme nikoli jako styl života a jeho běžnou součást, ale jako něco špatného. Nebo snad chcete tvrdit, že "tohle za komunistů nebylo, nebo ne v takový míře"? Za komunistů, kdy celá společnost fungovala s několika paralelními sítěmi?!??! I kdepak - to si jen vaše oči zvykají po letech v šeru na ostré světlo. Sítí je stejně, možná míň, akorát už teď nejsou nezbytně nutné k přežití, tak je můžete vidět zvenčí.

Rozumějte mi: Sedmdesát let v této zemi funguje život na bázi neoficiálních sítí, klientelismu, bratříčkování, službiček a protislužbiček. Pokud lidé těchto sítí nevyužívali, pokud v tom neuměli chodit, bylo to pro ně nebezpečné. Nejprve jim hrozilo, že přijdou o život. Pak že přijdou o majetek. Později sítě nechránily před bezprostředním nebezpečím, ale byly užitečné k získání "výhod" (které dnes považujeme za naprosto běžné). Ale k čemu jsou ty sítě dnes? Jistě, lidem se bude zdát, že jde o zásadní peníze, majetek a moc, ale zkuste se na ně podívat s nadhledem: Vždyť jde o frašku! (Byť se v ní točí miliardy. Je snad Gross menší kašpar, když vyšmelil miliardový majetek?) A lidi si toho konečně všímají a jako odsouzeníhodnou hloupou frašku to vnímají. To je první krok k tomu, aby hru na sítě přestali hrát.

Já osobně to vnímám jako pozitivní věc.

Ale některým je pravděpodobně líp v sebetrýzni, a pro ně tu mám jednoho Kantorka.