Věstník misantropizace

Část čtvrtá: Konečně Atlantik - Evropský styl - Štěrkem a pískem - Hrad v poušti

Kde jsem to minule...? Jo, u Lüderitzu v zavátém městečku Kolmanskop (počet N a O, případně P, v tomto názvu kolísá podle té které mapy). Prošli jsme se tímhle městečkem duchů a jeli dál na Lüderitz, ale asi kilometr před ním jsme odbočili doleva k zálivu, co se zove Grossebucht, jako že velký záliv. Podél cesty stály varovné cedule, upozorňující turisty, že vlevo od silnice je oblast zvaná Sperrgebiet, kde se těží diamanty, a kam se nesmí, přísně zakázáno, ani náhodou...!

Sperrgebiet jsme úspěšně nechali po levé straně a dojeli k Atlantiku. Zavál svěží vítr od moře, příjemných 18 stupňů, nad vodou létali buřňáci a plameňáci, od severozápadu svítilo odpolední slunce - zkrátka přímořská pohoda. Prošli jsme se po pobřeží, našli vrak lodi (spíš loďky... člunu... zkrátka pár zrezivělých žeber) a po prašné cestě dojeli na Diaz Point, což je místo, kde přistál Bartolomeo Diaz, pokud se nemýlím. Na počest tohoto činu nechal postavit na pobřeží kříž a hospůdku se zahrádkou. Chladná Cola přišla vhod.

Z výběžku Diaz Point jsme se prachem prokodrcali zpět na hlavní silnici a dojeli do Lüderitzu. Času bylo dost, tak jsme si vyjeli asi deset kilometrů nad město na Agate Beach, což je nějaká místní vyhlášená pláž, kam se chodí domorodci koupat. Slunce se chýlilo k západu, tak jsme vyrazili zpátky do města.

Lüderitz je, jestli jsem správně pochopil výklad, pojmenovaný po jakémsi obchodníkovi, který se jmenoval Lüderitz (kdo by to byl řekl?) a který koupil kus území od nějakého místního náčelníka. Tam založil město k větší cti a slávě německého císařství, a to dnes nese jeho jméno. Ve městě jsou zachovány některé domy z koloniální doby, kam se lze podívat. Spali jsme v hotelu na břehu moře, který byl tak trošku výjimka - byl prý v evropském stylu a neměl "to africké kouzlo". Mno, těžko říct, co si mám představit pod evropským stylem, snad to, že pokoje byly vedle sebe v jedné vícepatrové budově a byl tam výtah.

V recepci měli i "internet access point", jak hrdě hlásal transparent. Zakoupil jsem kupón a připojil se na "wi-namib". Tím to ovšem haslo. Pro případné odborníky napíšu, že jsem dostal IP z DHCP, ale PINGnul jsem jen na router (D-Link), dál už ani Ň. Zkusil jsem tři zařízení, stejný výsledek. Ani mocné kouzlo Ubuntu nepomohlo... Recepční pak navrhl, že restartuje router - restartoval, ale s nulovým výsledkem. Tak z internetu nic nebylo.

Ráno jsme objeli město, vyfotili pár zajímavých budov a jeli zpátky po silnici B4 asi 130 kilometrů do městečka jménem Aus pro benzín. Slovo "obydlená zatáčka" je naprosto přesně výstižné: začíná to informačním centrem, prašná cesta pokračuje přes koleje k restauraci, a celé město uzavírá benzínová pumpa. Vzali jsme plnou (ostatně v Namibii doporučuju brát vždy plnou a nespoléhat se, že "po cestě nějaká pumpa bude" - třeba nebude mít benzín, jako se to stalo nám) a vjeli na C13 směr Helmeringshausen (taky máte podle těch jmen dojem, že jsme byli někde v Porýní?)

Silnice C13 je děsná, ostatně jako většina silnic Cxx. V zásadě se skládají z kombinace několika prvků:

• štěrková cesta
• silnice, na které kdysi byl asfalt, ale dnes je vytlučená a zavátá prachem
• silnice s prachovým či štěrkovým povrchem s úpravou, povědomou českým řidičům z dálnice D1, neboli "vymlácená valcha"
• pracho-štěrkové koleje

Aby nebylo cestování monotónní, je čas od času zařazen zpomalovací retardér, nejčastěji v podobě terénní vlny, kde v nejnižším místě silnici přetíná řeka. Což v praxi znamená hodně přibrzdit, protože dole člověka čeká nános písku a někdy i vymletý, do poslední chvíle neviditelný, příčný práh.

Ale buďme upřímní: Po téhle silnici se, jak se ukázalo, dá jet většinu cesty tak 80-90 km/h, v lepších místech i těch 110. Je potřeba ale být připraven, že auto bude plavat, že bude někdy potřeba šlápnout na brzdu trochu prudčeji a že se z auta budou ozývat podivné zvuky. Na druhou stranu s takovou rychlostí nepočítá navigace - ta mele svou o "nezpevněné cestě" a počítá průměrnou rychlost snad 10 km/h, protože z ní padaly neskutečné informace typu: "250 km do cíle, doba cesty 26 hodin 47 minut". Což vedlo ke kuriozním pokusům naplánovat nám dvěstěkilometrovou trasu oklikou přes půl Namibie ("Vzdálenost 1125 km, čas 43 hodin"). Muselo se jí trošku domluvit a na čas nehledět.

Pokračovali jsme dál na sever směr Maltahöhe (překřtěné na Matlahehe) a v půlce cesty jsme odbočili na D831, protože se manželka chtěla podívat na hrad Duwisib. Silnice D je jen vyježděná prašná cesta, sice se značením, ale bez úprav - což se kupodivu ukázalo jako pozitivní, protože se dalo jet o něco rychleji než po "céčku". Jak jsme později zjitili, tak povrchová úprava silnice typu C spočívá v tom, že po ní občas přejede pluh, co nahrne kamení buď doprostřed, nebo na kraj silnice.

Hrad Duwisib nechal postavit nějaký německý důstojník a šlechtic, co se ve zdejší oblasti usídlil začátkem 20. století se svou manželkou, Američankou. Bydleli tu asi dvanáct let a hezky si farmařili, až jednou ta manželka plula lodí kamsi do Argentiny pro býky, a do toho vypukla první světová válka. Manželku internovali v té cizině, důstojník padl, no a po válce se paní vrátila do USA a vzkázala do Namibie, že na hrad kašle. Takže tu dnes stojí jako turistická atrakce - uprostřed pouště a dun hrad v evropském stylu.

Večer jsme dojeli do Hammerstein Lodge a šli, příjemně znaveni, spát.