Věstník misantropizace

Část sedmá: Kamanjab - krávy - Opuwo - prasata - Epupa - Himba- Opuwo

Nad Swakopmundem začíná severní Namibie - ta chudší a bědnější část země. Nocleh v Kamanjabu byl poslední bod, který jsme měli shodný s programem cestovek. Cestovní kanceláře většinou výš nejezdí, místo toho zajíždí do parku Etosha a tam několik dní trdlují. My jeli nahoru a náš cíl ležel na hranicích s Angolou. A protože to bylo nějakých pět set kilometrů (jedna cesta), naplánovali jsme si to na tři dny s tím, že dvě noci strávíme v Opuwu, což je něco jako že "správní středisko" oblasti.

Nad Kamanjabem jsme začali potkávat na silnicích stále méně aut a stále víc zvěře. Prvních osmnáct stád kravek na hlavní silnici nás ještě dokázalo upoutat, pak už to bylo jen nutné zpomalení. Jako by to příroda tušila, ubylo krav a místo nich přibylo býků... To si takhle jedete do skal, před vámi je zatáčka, vy zatočíte, a tam, mezi skalami, stojí tohle:

Stál uprostřed silnice a přemýšlel. Nevím, o čem přemýšlí býci, když za nimi zastaví auto, ale zato vím, jak dlouho přemýšlí: Děsně dlouho! Asi tak týden, možná deset dní... Já seděl v autě a s býkem jsme měli oči ve stejné úrovni - což jsem zjistil ve chvíli, kdy se otočil ke mně a upřeně se zadíval. Vteřiny plynuly jako namočené v medu, a pak býk poodešel asi tak o dva kroky doprava. Pomalu, velmi pomalu jsem pustil brzdu a trnul jsem, jestli si zvíře svoje rozhodnutí nerozmyslí.

Pak na značkách "Pozor zvěř" nahradily obvyklý obrázek krav obrázky prasat. Asi takhle:

a značky nelhaly:

Pak se objevily značky s antilopou, a po silnici se producírovaly antilopy. Inu, logické. A nakonec se objevila tahle značka:

Vyhlíželi jsme je za každým bukem... eh, termitištěm.

Do Opuwo jsme přijeli pozdě večer. Opuwo je centrem oblasti, kde žijí lidé kmene Herero a lidé kmene Himba. Turistů tu moc nebývá, s prosperitou to asi nebude taky valné. Lidé tu žijí tradičním způsobem, takže kolem silnic vídáte vesničky z hliněných chýší postavených do kruhu atd.

Opuwo vypadá jako... ne, vhodné přirovnání mě nenapadá. Přijedete do Opuwo, minete benzínovou pumpu BP a na křižovatce zahnete doprava. Po silnicích chodily zástupy lidí nejrůznějších kmenů - Herero v bohatých kostýmech, polonazí Himba, Nami... Mezi nimi kozy, krávy, psi... U benzínové pumpy Shell jsme odbočili doleva a jeli do kopce do hotelu. Jediný hotel široko daleko. Nekřesťanská cena. Příjezdová cesta vypadala jako koryto řeky - vyschlé tedy.

Po dvou kilometrech jsme dojeli k závoře. U závory stál domorodec a začal gestikulovat, že máme jet pryč. Otevřeli jsme okénko a začali vysvětlovat, že máme RESERVATION. Černoch mával baterkou a afrikánsky drmolil cosi, čemu nebylo rozumět, navíc rukama neustále naznačoval "otočit a pryč". Táhl z něho špiritus a domluva nebyla možná - na naše Deutsch a English hulákal "Afrikaaans!" a nic. Nikam to nevedlo. Nakonec jsme místo RESERVATION použili BOOKING. To ožil, strčil mi pod nos papíry se seznamem hostů a: "najdi se!" Našel jsem se. Podepsal jsem se. Napsal jsem poznávací značku auta. A nic. Stál tam, ruce strčené v okýnku, a koukal. Pak začal drmolit cosi, z čehož bylo rozumět jen DOLARS, DOLARS. "Žádné drobné nemám," vysvětloval jsem mu anglicky, německy i univerzálně, mlel stále jen to "dolars..." Manželce došla trpělivost a nasadila ostré: "NO! NO MONEY! OPEN THE GATE! OPEN! GATE! NOW! OPEN THE GATE!"

Ostře zařvat stačilo. Závora šla nahoru a já šlápl na plyn. Vzpomněl jsem si na rozhovor, který jsem kdysi četl: "Jsou zvyklí reagovat jen na zvýšený hlas a rozkazy!" A jakkoli byl zbytek Namibie příjemný a vstřícný, zde na severu jsme zažili většinu nepříjemných jevů, o nichž lidé v souvislosti s Afrikou hovoří. Natažená ruka, neskrývané pohrdání smíšené s pocitem křivdy... Ostatně zajímavý jev: Nejvíc natažených rukou bylo v místech, kde stály všelijaké "rozdělovny humanitární pomoci". Jsem přesvědčen o tom, že spolu tyto dva jevy souvisí, ovšem nejsem si tak jist tím, co je příčina a co následek.

Druhý den jsme jeli dál na sever, k hraniční řece Kunene, na níž jsou vodopády Epupa. Cesta měla přes 200 kilometrů tam, 200 zpátky. Cestou na nás mávali místní ženy kmene Himba (to jsou ty polonahé natřené nahnědo. Mnemotechnická pomůcka: Himba, prsa se jí bimbá!) - ale nestopovaly. Ze zkušeností ostatních turistů jsme věděli, že Himbové mávají na turisty a nechají se vyfotit, a za to chtějí peníze, jídlo nebo pití. Připadá mi to přeci jen o něco lepší než jen natáhnout ruce a "dej, dej!" Naše Himba od nás dostala kanystr vody, jablko a bonbóny pro děti - lépe řečeno drsně si je vysmlouvala. Aspoň jí to manžel neprochlastá...

Epupa leží na hranicích s Angolou. Varovali nás, že "překročit hranice je velmi snadné, protože není nikde značená, a angolští pohraničníci rádi dělají turistům problémy". Navíc i oficiální namibijské prameny varují turisty před severem země, kde není až tak bezpečno. Naštěstí bylo, a vodopády stály za to.

Celých 200 kilometrů z Opuwo k Epupa bylo jedno město. Tedy jedno značené město. V reálu to byla křižovatka, u níž byla benzínová pumpa. Kde měli jen naftu. Prozíravě jsme vzali plnou hned ráno.

Přijeli jsme k BP, a když se deset minut nic nedělo, odjeli jsme ke Shellu. Tam si nás obsluha všimla - sice v porovnání s jinými místy, kde už zdálky mávali a ukazovali mi kam mám zajet, byla poněkud liknavější, ale aspoň benzín natočila.

Dojeli jsme k Epupa Falls, pak zpátky do Opuwo, a palubní počítač ukazoval, že v nádrži máme benzínu na sto kilometrů. OK, zítra musíme vzít zase plnou. Dojeli jsme k bráně, psychicky se připravili na otravu ze včerejška, a co myslíte? No, nechtěli nás pustit. Použili jsme BOOKING. Fajn, najdi se... No a v seznamu hostů jsme nebyli. Nakonec pochopili, že jsme přijeli už včera, a pustili nás.

V hotelu za nekřesťanské peníze jsme nechali své věci... a když jsme večer přijeli, našli jsme je tak, jak jsme je tam nechali. V pokoji nebyl nikdo! Manželka prohlásila, že se tedy půjde pozeptat. Rozhovor na recepci prý probíhal takto:

Manželka: Omlouvám se, ale v našem pokoji nikdo celý den neuklidil, nevyměnili nám ani ručníky.

Recepční: Aha.

Manželka: Můžete s tím něco udělat?

Recepční: Prádelna je už zavřená.

Manželka: A....?

Recepční: Dám vám tu ručník!

a dala jí ručník. Manželka mi ho vítězně přinesla, já vlezl do sprchy, osprchoval jsem se, rozklepl jsem ručník a rozhodl se, že oschnu cestou. Ručník byl šedý, zašlý, padaly z něj cucky nití a celý vůbec taknějak působil dojmem, že jím vytírají podlahu. Žinýrovalo se mi do toho otřít i prdel.

OK, nějak to už vydržíme. U večeře jsme překousli scénku "Berete karty?" - "Ne, nejde nám terminál" - "Tak to napište na účet. Zítra vám terminál půjde?" - "Možná..." a těšili se, až se vrátíme na jih.

Druhý den jsme zaplatili (hotově), odjeli z hotelu a jeli k benzínce Shell. Zastavili jsme, přišlel chlapík z obsluhy, strčil hadici do nádrže - cvak, cvak... "Nemám benzín!" Šmytec, finito. Vytáhl hadici a "bye!"

Podle navigace byla nejbližší pumpa 110 kilometrů - to byla ta, co u ní měli jen naftu. Další 200 kilomentrů. Palubní počítač hlásil, že máme palivo na sto kilometrů. Proklel jsem Opuwo a jeli jsme k BP. Stáli jsme tam deset minut a nikdo si nás nevšiml. Kolem nás chodili domorodci a pobíhali psi.