Věstník misantropizace

Zase jeden článek, vytažený ze šuplíku s nápisem "články do šuplíku".

Myslím, že je o tom třeba hodně diskutovat... A začneme citací z Browna. Derrena.
Cituji: Antropolog Clifford Geertz začal v 60. letech 20. století mluvit o kmenové kultuře jako o něčem samozřejmém, a nikoli jako o exotické a primitivní zajímavosti, a vydláždil tak cestu pojmu multikulturalismu. Zásadní změnou bylo, že nepovažoval hodnoty jiné kultury za více či méně cenné než hodnoty vlastní kultury, což je zásadní posun vzhledem k ohavnému koloniálnímu étosu. Postupem času jsme vklouzli do postmodernismu a přijali jsme jeho fetiš, že všechna pravda je relativní. Naše "pravdy" a "významy" začaly být považovány za produkty našeho vlastního hodnotového systému; názor, že jedno přesvědčení je lepší nebo cennější než jiné přesvědčení, byl přinejlepším považován za roztomile staromódní, ale někteří komentátoři a samozvaní intelektuálové jej považovali přímo za symbolické znásilnění.

Tento relativismus - jako krajní opak fundamentalismu a současně i účinný prostředek podpory nebezpečné a ničím nepodložené ideologie - byl typicky zahalen vrstvami úmyslně mlhavého vyjadřování, jako by únavně neproniknutelné formulace byly nezbytným důkazem nadřazeného myšlení. Většina sociologické literatury na toto téma je napsána jako cvičení v autoerotickém dušení. (...) Vědecké poznání bylo najednou nahlíženo jako další příklad subjektivního a osobního významu a (...) bylo považováno za stejně hodnotné jako přesvědčení zastávané výstředními příznivci hnutí new age. Možná se vám to ani nezdá nesprávné: lze totiž tvrdit, že vědec má své názory stejně jako je má léčitel, a že je spravedlivé a osvícené nevyvyšovat jedny názory nad jiné.

Vzpomněl jsem si na to při včerejší večerní debatě. Není podstatné s kým a o čem jsem debatoval, podstatné je, že jsem dospěl do okamžiku, kdy mne dialog začal unavovat, protože jsem byl zatahován do diskuse o něčem, o čem nediskutuji.

V tu chvíli jsem si uvědomil, jak zoufale je společnost prolezlá morem diskusí. Jak ošklivě je slovo "diskuse" zpotvořené a do jakých pavýznamů se transformovalo.

Nejkurióznější výkřik je "Požaduji diskusi!" ve všech možných variantách. Většinou to neznamená nic jiného než ekvivalent požadavku "chci, aby se mnou bylo diskutováno..." Je příznačné, že tento požadavek vznášejí nejčastěji ti, kteří k diskutované věci nemají žádná rozhodovací práva ani zodpovědnost, ale kterým se udělal názor. A přesně podle výše citovaného postmoderního fetiše trvají na tom, že je spravedlivé (demokratické!), aby jejich názor byl vyslechnut, a nedosti na tom, aby byl snad i brán v potaz, poněvadž nebude-li, tak ti druzí jaksi mimoděk naznačují, že jejich názor je hodnotnější.

Diskuse je stejný postmoderní fetiš jako "rovnost pravd". Dokud se diskutuje, je pravda ve stejném stavu jako kočka páně Schrödingera - je i není, polo kraluje, polo posluhuje... Ve chvíli, kdy je dodiskutováno, musí padnout rozhodnutí. Rozhodnutí, to je, pane, Ďábel sám. Rozhodnutí popírá fetiš rovných pravd, protože rozhodnutí vybírá z těch mnoha rovných jen jednu. Zhusta pak majitelé těch nevybraných pravd napadnou rozhodnutí tvrzením o tom, že není spravedlivé vyvýšit jednu pravdu nad ostatní a tvrdit o ní, že je hodnotnější (aniž by to někdo dělal)...

Což je paralýza rozhodování v praxi.

"Diskuse, diskuse!" volají postmodernističtí fetišisti po každém rozhodnutí a své volání šperkují vznešenými amulety Demokracie, Práva na svobodu názoru a Práva na... kdeco.

Volání po diskusi se mi zdá absurdní a mívám v takových případech velmi intenzivní dojem, že za všemi těmi Všeobecně Přijímanými Amulety je skryté prosté "Já chci taky k tomu něco říct a hlavně chci, abyste mě poslouchali!"

Mám-li právo na názor, nemám povinnost o něm diskutovat. Stejně tak nemám povinnost považovat něčí názor za stejně hodnotný jako svůj.

(Proti podobnému znesvěcení fetiše se doporučuje zaříkání slovy Sebestředný, Arogantní, Hlupák, Nedospělý, Nezralý a Je-mi-tě-opravdu-líto...)

PS: Je mi vás opravdu líto.