Prezidentista
Už to snad není nevhodné. Ale zas to bude hlavně o vás... Možná ne o vás osobně, ale o nich určitě.
Václav Havel zemřel. Při jeho posledních vystoupeních na veřejnosti bylo vidět, že už je velmi nemocný. Nevím jak vy, ale já mu, čistě lidsky, přál důstojný konec - tedy při nezkaleném rozumu a bez utrpení.
Své "vypořádání s Havlem coby osobností" mám hotové dávno. Jeho nesporný význam jsem si připomněl po svém. Nepotřeboval jsem k tomu dalších deset milionů lidí a jejich představy o tom, jak správně truchlit.
S Havlovými názory jsem většinou nesouhlasil. Znám je, přemýšlel jsem nad nimi, nesouhlasil jsem s nimi - především s těmi, které se pokoušel realizovat v oblasti praktické politiky. Havel je pro mne čistý intelektuál, glosátor se schopností přesně pojmenovat věci, ale také v mnohém naivní za hranici idealismu.
Musím mu přiznat, že byl jedním z těch, kdo měl v politice vizi, ačkoli jinou, než mám já. Rád jsem ho četl a poslouchal, i když mi zvedal tlak, protože netlachal.
Havel nebyl žádný svatoušek. Osobně milý a intelektuál "z podstaty", nikoli proklamací. Ale morální vzor? Jak v čem.
Havel nebyl politik. Byl intelektuál v politice. Jeho trefné pojmenování "bezčasí" pro normalizaci je skoro tak přesné jako "blbá nálada". Jen s tím rozdílem, že za bezčasí nemohl, na blbé náladě se nemálo podílel "výzvami" a "vizemi" a "neformálními uskupeními"...
Jeho význam, praktický i symbolický, je nepopiratelný.
---
Tři dny státního smutku jsou potrhlé. Připadá mi, jako by národ neuměl udělat důstojné rozloučení a ve svém odezdikezdismu neznal nic jiného, než černobílé projevy: Velmi nechutné okázalé pohrdání na straně jedné a velmi, velmi, velmi, velmi nechutné okázalé smutnění na straně druhé. Navíc brané jako společenská povinnost.
(Viděl jsem záběry z nějaké tramvaje dnes při minutě ticha. Všichni v tramvaji si stoupli... přemýšlím, co by se stalo, kdyby někdo zůstal sedět. Ne policie, ne vláda, ne moc, ale lidi sami by ho okamžitě odsoudili.)
---
Víte, chápu pláč a dojetí lidí, kteří s Havlem pracovali, žili, kteří se s ním znali, i ty, pro které byl opravdu vzorem. Ale kolik vás bude? A kolik lidí jen pokrytecky kvílí, stejně jako nad Aničkou, mrtvými hokejisty a dalšími mediálními smutky? Kolik z vás zapálilo svíčku a kliklo na všech 63 "RIP" skupin a ani na vteřinu nezapřemýšlelo nad tím, co vlastně dělá a proč, jen proto, že jste měli pocit, že "se to má"?
Nevěřím lidu jeho dojetí. A co hůř - nevěří ho ani ti lidé sami sobě. Přesvědčují sami sebe, že jsou dojatí, protože to je správné, a ve svém přesvědčení se posilují hlasitým poukazováním na ty, co svoje dojetí neventilují stejně teatrálně jako oni. "Co nejvíc ukázat svou lítost + co nejvíc pohrdat těmi, co ji neukazují = uvěřit sám sobě, jak jsem mravný a moje dojetí opravdové"
---
Pravda a láska není problém Václava Havla. Tyhle pojmy samy o sobě jsou v pořádku. Přesto se staly terčem posměchu - díky "pravdoláskařům", tedy lidem, kteří si jimi akorát futrovali kušnu. Jako Gross zdevalvoval ve veřejném prostoru slovo "upřímně", tak oni zdevalvovali "pravdu a lásku". Kdo se směje "pravdolásce", nesměje se Havlovi, nesměje se jeho odkazu, směje se jim, apologetům, co v sobě nemají nic z toho morálního imperativu a používají ho jen jako nálepku "jsme mravní předvoj" - podobně jako komunisti zneužili slovo "práce".
---
Občanská společnost? Však uvidíte sami, až bude přímá volba prezidenta.
Pro mne je přímá volba jednoznačný vzkaz: Politici jsou neschopní se dohodnout na nestranické osobnosti, která by je reprezentovala. Problém je politikaření, nikoli politika, problém je nedostatek vizí a idejí. Při jejich absenci se politika smrskává na denní politické půtky s horizontem jednoho volebního období. A v tomhle je každá, sebenestrannější, osobnost, nepřijatelná pro jedny ve chvíli, kdy ji druzí navrhnou. Čistě z principu.
Ne, není to vina politiků. Politici jsou obrazem lidu a politika je obrazem společnosti.
Vzpomeňte si na to, až se stane prezidentem Okamura nebo Gott: Přímá volba prezidenta je stejný obrázek stejného lidu.
Myslíte si, že ze všelidového hlasování vzejde opravdu respektovaná postava? Leda tak kulové, vzejde nějaký panák s upachtěným vítězstvím, kterého bude čtvrt národa adorovat, čtvrt nesnášet, a půlce bude ukradený víc než van Rompuy.
---
Přál jsem Havlovi, aby zemřel důstojně. Čekal jsem, že po jeho smrti propuknou mediální běsy. Stalo se obojí. Včetně "Havla rozhánějícího mraky" a Václava Moravce mluvícího pomaleji než nebožtík Benda. Vojenská zdravotní pojišťovna oznámila, že jim zemřel pojištěnec, v mnoha redakcích pro slzy neviděli ani na Pravidla českého pravopisu, HBO Comedy přestala vysílat, televize změnily svůj program jako při úmrtí Leonida Brežněva, moderátoři se tvářili, jako by právě snědli v kantýně na Kavkách prošlý vlašák, a i jinde ztráta soudnosti překračovala myslitelné meze, od násilného roubování Havla na různá témata až po jeho fotky v profilech...
Vlastně je celý ten mediální humbuk podobný nastávajícím Vánocům: Hlavně aby bylo co nejvíc vidět, jak jsme dojatí, jak prožíváme ty "správné" emoce... Dáme to najevo jakkoli, jen abychom je nemuseli prožít, že?
---
Nechtěl jsem ještě něco? Chtěl... Ocitovat Švandrlíka:
"Soudruzi," spustil, "všichni se topíme v slzách a nikdo z nás se za to nestydí. Truchlíme, protože je to naše povinnost. Zemřel náš drahý vojevůdce, který nám byl, je a navždy zůstane světlým, nedostižitelným vzorem. Svítil nám na cestu stejně jasně jako tento reflektor. Soudruh Stalin byl sluncem světového proletariátu, zářil na všechny strany a oslňoval dělníky, rolníky a pracující inteligenty. Stalinovo světlo nás všechny prosvěcovalo, reflektory jeho očí pronikaly naší současností a mířily do daleké budoucnosti. Žádný nepřítel se neukryl před paprsky vyzařujícími z jeho prosvětlené osobnosti. Již v dobách carského temna byl Stalin reflektorem, který…"
V tom okamžiku reflektor prskl a zhasl. Kaple se ocitla v temnotách.
"Do prdele!" ozval se některý z důstojníků, "tohle je určitě sabotáž! To někomu zlomí krk!"
"Já jsem hned říkal, že svíčky by byly lepší!" komentoval ve tmě před oltářem Ořech. "Krucinál, nemá tady někdo aspoň baterku?"
Vojíni, ukryti milosrdnou tmou, se spokojeně chechtali. Nejprve potichu, posléze bez všech zábran.
Major Terazky chtěl nejdřív tvrdě zasáhnout, ale včas si to rozmyslel. Odplivl si a vyšel z kaple do chladného, sychravého večera.
"Ani smútok nevedia zariadiť!" zamumlal pohoršeně. "Mali by sa pozrieť k nam na dedinu! Keď mojho svokra kopla kobyla, skakala sestra triraz do hrobu!"
Hezké svátky.
