Věstník misantropizace

které logicky doplňují podobný seznam od Rikiho: 10 typov tweetov, kvôli ktorým ťa nesledujem

Závěr: Chovejte se, lidi, followeři, proboha!!! jako normální lidi! Chovejte se na Twitteru stejně jako na veřejnosti. Znáte mě, já vás většinou ne, ale to neznamená, že o mně nemůžete mluvit nebo že mi nemůžete odpovědět, že mě nemůžete oslovit... Stejně jako kteréhokoli člověka. Vadí mi jen neznámí lidé, co přijdou a začnou mě poučovat, kádrovat nebo mít blbé kecy. V reálu stejně jako na Twitteru.

---

Ne, nezbláznil jsem se, ale z ryze praktických důvodů jsem dal vykoštěný závěr na začátek. Skutečný začátek je až tady...

---

Rikiho těší, že ho na Twitteru sleduje tolik lidí. Mě jich sleduje asi 3.5x víc, mě to už pomalu těšit přestává. Připadám si jako na pódiu, kde na mne svítí reflektor, a já vyjadřuju nějaké myšlenky jednou větou. A ačkoli věřím, že většina diváků, které tam v šeru tuším, přišla na mne, protože je zajímá, jak se mi tu myšlenku podaří vecpat do jedné věty, a občas zahlédnu, že ji posílají dalším, tak vím, že v tomhle množství jsou lidé, co si mysleli, že jdou na něco jiného. Přidali se k davu a přišli. Pokud je to bude bavit, nechť zůstanou...

Já vím, že analogie se sálem je hodně náročná na představivost - každý z diváků je totiž zároveň monologistou ve svém sále, a tak trošku to vypadá jako pětirozměrný prostor... Ale inteligentní analogii pochopí, neinteligentní... to je vlastně jedno, stejně okomentují. :)

Odbočím: Na letošním WebExpu seděl Franta Fuka v baru u stolu, a seděl tam většinu času sám. Byl ve zvláštní situaci - 90% lidí ho znalo, aniž by on znal je, ale připadalo jim blbé přijít a říct: "Ahoj Franto, já jsem tenaten, můžu se tě na něco zeptat?"

Zpět do Twittersálu: Snažím se reagovat na to, co si v sále povídají ostatní. Snažím se odpovídat, když mě osloví. Těší mě, když mě nějak doplní, jsem rád, když vznikne plodná diskuse, ale stále jsem v podobné situaci, kdy znám sotva desetinu z toho množství lidí, co mne čtou. A to do významu slova "znám" počítám i "párkrát jsme si vyměnili vzkazy" - tedy dokážu si dotyčného zařadit k předchozím interakcím.

Můj klient zobrazuje všechny tweety, kde někdo napsal "@adent", kde mě zmínil. Což je dobře, mohou tak reagovat i lidi, které nesleduji (=všichni).

Přesto jsou případy, kdy sahám k blokování uživatelů... V zásadě jsou tři hlavní důvody, proč někoho zablokuju:

1. Dotyčný si stěžuje, že se mu nelíbí, jak píšu. Inu, když se mu to nelíbí, proč mě tedy čte? Analogicky: Proč tvrdne v tom sále a má potřebu pokřikovat na mne, že se mu to nelíbí? Ať to píše svým čtenářům, ale mě jeho problém s mým psaním nezajímá. No a pokud tohle elementární pravidlo (tedy "nezajímá mne, že se mnou máš nějaký problém") nepochopí, blokuji ho. Není to žádný trest, žádná msta za kritiku, je to prosté "nečti mě, a když si nemůžeš pomoct, tak ti pomohu já!"

Kritici mohou namítat, že se tím ochuzuji o zpětnou vazbu, že jsem s dotyčným mohl třeba diskutovat, zeptat se ho co mu vadí a vzít si z toho nějaké ponaučení, které by mi mohlo pomoci v tom, abych věděl co zlepšit. Můj názor je, že jediné, oč se ochuzuji, když s takovými lidmi nediskutuji, jsou žaludeční vředy a vysoký krevní tlak.

2. Dotyčný cítí potřebu vysvětlit mi svůj názor a vysvětlit mi, že můj je mylný. Twitter je radikalizující médium, a ve 140 znacích nelze vyjádřit názor naprosto přesně. Většina z nich zní pak poněkud černobíle. Čas od času se objeví někdo, kdo se rozhodne s tímto názorem polemizovat a přesvědčovat mě, že jsem přílišný radikál. Blokuji ho. Čas od času se objeví i nějaký horlivý aktivista či stoupenec levicového myšlenkového směru, a začne do mne hustit svoje moudra. V reálném světě bych v podobné situaci odešel, na twitteru blokuji.

Na tomhle pohořela spousta lidí, kteří nemohou přenést přes srdce, že mě opět v 90% případů nezajímá názor jiných lidí na moje názory, a když k tomu dodám, že mě nezajímá proto, že mi nemá co dát, tak se uchýlí k takovým těm žvástům, jak nás každý člověk může obohatit... Nechť obohacují ty, co jimi obohaceni být mohou. Stejně tak mladí aktivisté: Ve většině případů mám intenzivní pocit, že oni jsou v nějakém počátečním bodu cesty, kterou jsem si už před lety prošel, a teď se mi snaží vysvětlit, že to je to pravé. Vím, že jim nedokážu vysvětlit jejich omyl a vím, že si budou muset tu samou cestu projít taky, do té doby nepochopí... ale poslouchat to nehodlám.

3. Dotyčný má blbé kecy. Toto pravidlo má dokonce svoje jméno - je to "Oščádal Rule".

Před několika dny se mě ptala jedna paní, jak že to je s blokováím na Twitteru, že s tím mám určitě zkušenosti. Tak jsem jí vysvětloval, jak to tedy je, a ona nakonec zmínila právě toho člověka, po němž je celé pravidlo pojmenováno. Že prý jí vadí, že má komentáře ke všemu, co napíše, a navíc takové divné... a že to zkrátka nechce číst. Nedivím se. Není zdaleka jediná.

---

Tip: Provozujete něco z toho a nechcete, abych vás bloknul? Tak mě ve svých tweetech nezmiňujte ve tvaru @adent, pak se to ke mně nedonese.