Věstník misantropizace

Poznámka vývojářova na okraj procesu vývoje: Největší překážka při spouštění malých nekomerčních webových projektů není někde tam venku...

Za posledních pár let jsem udělal několik webových služeb, a zjistil jsem, že se některé věci neustále opakují. A mám takový dojem, že jsou univerzálně platné... Nemluvím teď o firemních projektech, mluvím o malých webových službách, typicky všechen ten dvanula potěr, co neudělala žádná firma, ale co spáchali dva, tři nadšenci, protože měli nápad, chuť nebo potřebu...

Snad každý takový projekt projde několika stádii. Stádiem nápadu, stádiem nadšení z nápadu, stádiem nadšené přípravy, kdy se zaplatí doména a dohodne se, kdo co bude dělat.

Po tomhle úvodu následuje stádium vlastní tvorby. Zábavné, příjemné, radostné tvorby. Občas samosebou přijde problém, ale člověk je rozjetý, nadšený, tak ho většinou překoná jako nic.

Pak se dílko otestuje - a když to všechno funguje, tak je člověk spokojený sám se sebou.

A pak...

Pak je po všem, vývoj pro tu chvíli skončil a je potřeba to veřejně spustit.

V tu chvíli se člověk zastaví a zjistí, že je v prázdnu - že motivace a vývojářská radost, která ho poháněla posledních pár týdnů, je pryč, a přitom je před ním nejtěžší část celé akce, a to ZVEŘEJNĚNÍ.

---

Odbočím: Bez ohledu na to, jestli je projekt dobrý či špatný, bez ohledu na to, jestli má či nemá smysl (aspoň pro někoho), bez ohledu na to co to vlastně dělá, se VŽDYCKY jeho autor setká s lidmi, kteří mu řeknou, že:

• to je naprosto zbytečná věc
• nepochopili k čemu to je
• to nikdo používat nebude
• i kdyby to k něčemu bylo, tak je to plné zásadních chyb (třeba titulek špatným fontem), kvůli kterým to NELZE používat

a hlavně

• ta grafika je OTŘESNÁ (ať už ji dělal Plaváček nebo Pixy nebo Tvrdek, vždy se najde někdo, kdo ji označí za OTŘESNOU).

Všimněte si, že nemluvím o kritice věcné - "máš tam překlep, tohle vyhazuje nějakou chybu, tajhle by mohl být problém, dej tomuhle pevnou šířku..." Na takovou se člověk i těší, takové chyby lze opravit a je to ku prospěchu věci. Ale co s tím, že se někomu ta věc zdá naprosto nesmyslná?

Abychom si rozuměli - já nikterak neupírám nikomu právo si o čemkoli myslet, že to je nebetyčná chujovina a profrcané prostředky. Neupírám nikomu ani právo tohleto říkat. Ani nežádám, aby si dotyční nechali svůj názor pro sebe a měli ohled na autorovy citym, to vůbec ne. Já pouze konstatuju, že to tak je.

---

Ale zpět: máte hotový projekt, připravený ke spuštění, a najednou se vám do toho nechce, protože si představíte ty reakce. Představíte si, jak se do vás v diskusích pustěj'. Jak vám properou bubínky. Jste ve stavu, kterému říkám předznechucení.

Ideální je, pokud od nápadu ke spuštění uběhne tak pět dní. To jste pořád ještě rozjetý a ve vývojářské euforii a nějaká představa remcajících vás neděsí. Ale pokud se to táhne, pokud to nestihnete z jedné vody načisto, tak najednou před posledním krokem zjistíte, že máte nohy jak z olova.

Člověk je předznechucen očekávanou subjektivní nekonkrétní kritikou ("nelíbí se mi ten odstín modrý!"), je předznechuceni očekávanými komentáři, v nichž bude vysvětlovat k čemu to vlastně je ("Ty, hele, ten Twitter je k ničemu. Nebo snad podle tebe nějaký smysl má?"), je předznechucen očekávanými starostmi a říká si: "Má to vůbec veřejně smysl? Nenechám si to radši hezky pod pokličkou?"

Máte někdo zkušenosti, jak s předznechucením bojovat či jak se mu vyhnout?