Věstník misantropizace

Letošní podzim bude, jak doufám, ve znamení pěkných herních zážitků. Já se na ně připravil - pořídil jsem si trenky se zesílenou sedací částí, mazání na klouby na prstech, předobjednal jsem pár kousků a spustil nový blog.

Další díl ze série AC popírá pravidlo o postupném zhoršování. A to zcela vážně.

"Co? Hra roku v květnu? Zase někdo předbíhá, co?" No, jak se to vezme. Pokud se zmýlím a přijde do konce roku ještě lepší hra, tak vlastně budu velice spokojený!

Tak co "dvojka", strýčku? No, když to srovnám s jedničkou, tak je to úplně jiné... A jak, strýčku, horší, lepší? No, prostě jiné...

Tak jsem se na Crysis 2 těšil... a už je tu! Skvělý zážitek, škoda že trval jen tři hodiny... Jakto?

Jak jsem nedohrál MoH a Dead Space 2, zato jsem si užil Mirror's Edge, a na parcela stále tráva...

Na tuhle hru jsem se podle popisu moc těšil. Je to přeci přesně můj styl...

Doufám, že jsem všechny ty slova napsal správně a že jsem správně umístil pomlčky a dvojtečky. A pokud ne, tak doufám, že jste pochopili, o čem bude řeč.

Hra, která zůstala trochu ve stínu a opomíjená, což je rozhodně škoda, protože není vůbec špatná. Naopak, je velmi dobrá - když jí přijdete na chuť.

Hra, o níž toho lze říct spoustu dobrého, a taky něco hodně ošklivého. Hra, která se mi nemohla líbit - a přesto se mi líbila. Třetí hra tohoto typu, kterou jsem v životě dohrál, a odnesl jsem si z ní víc než ze školy.