Věstník misantropizace

Cesta se přiblížila svému konci... Nějaké dojmy, shrnutí a rady? Ale no jistě, čtěte dál!

Několik lidí mi říkalo, že do Fresna nemáme jezdit, že tam nic není. Není. Nejsou tam ani historické domy, ani pohled na moře/hory/poušť, ani přírodní zajímavost - zkrátka Tuctové Město. Nám stačilo, že tam je hotel, co je na půli cesty mezi Sequoia a Yosemite. Několik lidí mi radilo vynechat Sequoia, nejet na Fresno, ale na Mono Lake a do Yosemite přejet od východu. Doslova: "To projedeš..." Nevím, Tioga Pass, což je jediná cesta od východu, byl uzavřený. Takže bychom viděli leda tak hrubé. Rada číslo jedna tedy zní: Kašlete na rady! Včetně těchto rad... Jeďte tam, kam se chce vám a kam to vám připadá vhodné, a nedejte na řeči o tom, co musíte vidět a co nemusíte vidět.

Z Fresna jsme vyjeli kolem jedenácté a jeli jsme na sever na Yosemite. Cesta je posledních 100 kilometrů samá serpentina, navíc byl víkend a den před Svátkem matek, takže provoz byl jak na Lipně v sezóně. Vyjeli jsme si na Glacier Point, odkud je úžasný pohled na celé údolí. Tedy - ta vyhlídka je asi míli před Glacier Point, na samotném Glacier Point to pak vypadalo jak u nás v ulici v pondělí odpoledne: Auta pomalu projíždějí a hledají místo k zaparkování...

Z Yosemite jsme jeli směrem na západ na San Francisco. Nocleh jsme měli zarezervovaný zhruba na půli cesty v městě jménem Tracy. Ani tam nic není... Ale po čtyřech hodinách kroucení volantem z Yosemite je vám jedno, jestli v městě něco je, stačí vám slušný hotel a něco k jídlu.

Yosemite byla, když jsme vypustili Mono Lake a Bodie, poslední položka v itineráři. Když tedy pominu San Francisco. A protože z Tracy to je do SF kousek, tak jsme si řekli, že nepojedeme přímo, ale pojedeme se podívat ještě na jedno místo, pár desítek mil nad SF.

Zase se ukázala jako pravdivá poučka, že když jedete jinudy, můžete vidět zajímavé věci. Nám se drobná zajížďka vyplatila, když se před námi nečekaně objevila budka s výběrčím mýta a za ní most, co vypadá jak horská dráha (Richmond Bridge). Po neplánovaném krásném mostu jsme jeli dalších 50 mil na sever, přes Petalumu do Rohnert Parku. Ani tam v podstatě nic není, ale já věděl, kde hledat...

Čas od času se v pořadech typu "Koření" a "Svět 200X" objevují reportáže o "magických" či "magnetických" kopcích, kde auta při jízdě z kopce přidávají a při jízdě do kopce brzdí, kde se položené láhve kutálejí do kopce a tak všelijak podobně. Občas (podle serióznosti reportáže) k tomu dodají buď nadpřirozené síly nebo neznámé fenomény, popřípadě gravitační anomálie. Takových míst je na světě spousta (vím i o jednom v ČR), ale nikdy jsem tam nebyl. Takže když jsem objevil jedno takové kousek nad SF, bylo o výplni volného odpoledne rozhodnuto: Pojedeme se podívat tam.

A skutečně: Vyjeli jsme na kopeček, zatočili doleva, přejeli cattle guard a před námi byla cesta z kopce. Sjeli jsme dolů, zastavil jsem, vyřadil, pustil jsem brzdu a čekal jsem, co se stane.

No, řeknu vám, je to opravdu zvláštní zážitek, když vidíte, jak se auto rozjíždí zpět a couvá DO KOPCE. Smysly z toho jdou kolem... Tak jsem sjel ještě jednou dolů - a auto se zase rozjelo pozpátku do kopce. Pak ještě jednou, pak si to ještě manželka nafilmovala, pak jsme to zkoušeli s lahví, ještě jednou a ještě jednou... Jak malé děti. Nakonec se za námi objevilo auto, takže jsme si přestali hrát s anomálií a jako spořádaní turisté jsme se otočili a jeli do SF.

Ve skutečnosti žádné síly, natož vědě neznámé, ale docela obyčejný optický klam, iluze - ale opravdu působivá. Že má silnice ve skutečnosti opačný sklon, než se zdá, je vidět při jízdě zpátky. Optický klam je v obráceném směru potlačený, není tak výrazný, a při troše soustředění je jasné, že vše je tak jak má být. Možná by to mohla být rada číslo dvě: Pokud vám něco připadá neskutečné, zkuste se podívat z druhé strany.

Cestou zpět jsme si ještě vyfotil Golden Gate Bridge, přejeli si po něm a ucpaným San Franciscem projeli do hotelu u letiště. Zítra se vydáme na prohlídku města. (Je tu prý k vidění ponorka, pak taky ta ulice, co hraje v každém filmu, cable car, staré domy... Inu - uvidíme, co uvidíme.)

---

Obecné rady jsem uštědřil, teď ještě nějaké praktické:

Půjčte si auto a jeďte autem! My jsme si půjčili middle SUV u Alama. Velké auto proto, že jsem chtěl mít na řízení nějaké pohodlí a nesoukat se za volant jak šnek do ulity. Vzadu je dost místa na všechen bordel, takže vám to při každém zabrždění neletí na hlavu. Alamo bylo nakonec výsledkem hledání takové firmy, která by měla přijatelné ceny, dobré služby a hustou síť poboček. Pozitiva se ukázala, když se rozsvítil nápis "Vyměňte olej". Stačilo se ohlásit do centrály a říct, že dojedeme do Albuquerque - tam už nás čekali a za dvacet minut byl ojel vyměněn a jeli jsme dál.

S autem nemusíte řešit, že někam nejede vlak nebo autobus či že vás cestovka vozí od vodopádu k vodopádu a vodí vás jako medvěda po místech, kde vám stačí projet na dvojku. Nebo naopak - cestovka vás nezaveze k magnetickému kopci...

Nabíječky většinou fungují i na 110V (račte se kouknout). Stačí akorát redukce z US zásuvek na naše. Spousta spotřebičů se dá zapojit i do 12V zásuvky v autě (od mobilu/navigace po počítač). V případě nouze existují i měniče 110/230V, ale takovou nouzi jsme neměli. Redukci i měnič koupíte třeba v obchodech RadioShack.

Navigace je jednoznačně užitečná věc, i když jsou tu silnice dobře značené. Přeci jen - kdo pamatuje navigaci stylem "manželka s mapou na klíně sleduje odbočky" pohodlí GPS ocení. My jeli s mapami USA+Kanada pro TomTom a jako navigaci jsme použili můj WM smartphone.

Internet byl v každém hotelu, kde jsme byli; všude dostupný jako wifi. Někde (LA, Vegas) byl za poplatek, jinak v hotelech, kde jsme spali (Holiday Express či Days Inn) byl v ceně. Rychlost přijatelná, i na Comeback se dalo dívat. ;)

---

Po čem se mi bude stýskat? Těžko říct dopředu, ale mám dva kandidáty: Zaprvé - americké silnice a doprava. Pravidlo "předjíždí se zprava i zleva" ze začátku vypadalo děsivě, ale po chvíli se ukázalo jako velmi rozumné. Jestli mi něco tedy bude chybět, je to předvídatelnost a slušnost. Když jedou po dálnici dvě řady aut, jedou plusmínus stejnou rychlostí a přejet z pruhu do pruhu je tedy operace na úrovni objetí statické překážky rychlostí 10km/h. Z nějakého důvodu tu nefunguje známé české nepustím tě před sebe. Neviděl jsem. Jasně, zažil jsem třeba paní, co blikala doprava a jela doleva, ale celkově můžu říct, že jsem se za volantem cítil bezpečněji než na D1.

Zadruhé - drobnost, ale potěší. Když jdete nakoupit do nějakého blablamartu, tak u kasy vyndáte zboží na pás, stejně jako u nás. Pokladní ho projíždí čtečkou, stejně jako u nás - ale nedává ho zpátky na pás (jako u nás), ale udělá pohyb o kousíček větší a dá ho rovnou do tašky igelitky. Vy mezitím v klidu vezmete kartu, projedete čtečkou, podepíšete se, kliknete na OK - a nakonec si vezmete připravené igelitky s nákupem. Je to drobnost (připravit tašky na stojany a naučit pokladní udělat pohyb o 30cm delší), ale zruší to známou scénku, kdy pokladní hrne věci přes kasu, vy se snažíte jednou rukou cpát věci do igelitky, druhou rukou rozlepit další slepenou igelitku, třetí rukou hledáte v peněžence kartu, čtvrtou rukou se podepisujete, a za váma se fronta kysele tváří: Proboha, co to tam je za trotla, že si nedokáže ty věci sbalit rychlejc?! Vždyť TOHLE zařídit by nemusel být problém!

---

Jo a ještě dva detaily: Traduje se, že každý druhý Američan je tlusťoch. Asi jsme byli na špatných či netypických místech, ale tlusťochy jsem viděl jen v hernách ve Vegas. Jinak mi lidé, které jsem viděl po cestě, ve městech či na různých zastávkách, připadali plusmínus normální. Rozhodně nebyl každý druhý tlustý.

A co se týče neustálých policejních kontrol a bezpečnostních opatření: Neviděl jsem je, nezažil jsem je. Během těch dvaceti dnů jsme procházeli přes security dvakrát: Jednou na Hoover Dam, podruhé při výjezdu na Stratosféru.

---

Zítra tedy do města, a pak bon voyage... Hezký týden všem.