Věstník misantropizace

Facebook tu byl vždycky, jen nebyl online.

Přátelé! Než začnete obšírně komentovat první půlku článku, zkuste si přečíst i tu druhou. Třeba zjistíte, že článek je vlastně o úplně něčem jiném než o tom (spoiler alert!), jestli na webu má nebo nemá být kontakt na obchodníky.

Seděli jsme nad návrhem struktury webu jedné firmy, jeho cílů a záměrů, a padaly různé náměty. Nakonec jsme se dostali i na to, jestli zveřejnit nebo nezveřejnit mailové adresy zaměstnanců, a když ano, tak jak ("dáme je jako obrázek...").

"Ne," říkám. "Na web bych maily zaměstnanců nedával. Maximálně jeden společný informační pro celou firmu, k tomu nejvejš jeden pro každé oddělení." A navrhnul jsem použít "kontaktní formulář", kde si návštěvník webu vybere problém či námět, se kterým na firmu jde, napíše co ho tíží, nechá kontakt na sebe a odešle. Interně to pak přijde patřičným lidem, kteří se mu ozvou a budou dál komunikovat osobně. Návrh se líbil.

Na to se ozval starší obchodník (cca 55 let) a řekl: "Tahle diskuse je mimo realitu. Já když budu kontaktovat pana X ve firmě Y, tak si vlezu na jejich web a chci tam najít mail na něj... Nějaký formuláře nebude nikdo vyplňovat. Maily by tam být měly."

Na to jsem namítl, že si nedokážu představit situaci, kdy bych chtěl komunikovat přímo s panem X ve firmě Y a neměl na něj mail ani telefon. Po pravdě jsem se zasekl už na představě, že chci něco od firmy Y a vím, že tam je pan X, ačkoli na něj nemám kontakt.

Jenže já nejsem obchodník. Třeba má ten pán pravdu a já jsem opravdu mimo? Obchodníci přeci hodně staví na osobním kontaktu. Třeba se s panem X potkali na veletrhu, zapamatovali si jeho jméno a teď ho hledají, protože se jim s ním dobře povídalo a třeba (plácnu) si domluvili nějaký předběžný byznys. Nojo, ale to si nevyměnili vizitky? A to na vizitkách není mail?

Ale pak mi to došlo, že obchodník o dvacet let starší bude mít zkušenosti ze socialismu, kdy byly osobní "paraoficiální" sítě "známých" často jedinou možností jak něco získat. Psát na PNS, že chcete Čtyřlístek, byl nesmysl, chtělo to mít známého v trafice. Moje máma to štěstí měla - seznámila se ve špitále s paní, co prodávala v trafice na náměstí, a Čtyřlístek byl. Coby skladová účetní měla velmi obsáhlou síť známých v různých firmách... "Potřebujeme pístní kroužky do Zetoru," zněl požadavek, a všem bylo jasné, že nelze volat výrobci Zetorů ani pístních kroužků. Naštěstí se máma kdesi na nějakém srazu spolužáků dozvěděla, že pan B dělá ve firmě N, kde pístní kroužky na Zetory mají, protože (už nevím proč), tak volala jemu: "Hele, B, potřebujeme pístní kroužek..."

A fungovalo to, protože pan B dělal v jedné firmě třicet let. Stačilo mít jen adresář a v něm poznamenáno, co který známý může sehnat.

Tohle mi běželo hlavou a říkal jsem si: On takový obchodník je zvyklý, že ve firmě Y jedná s panem X už třicet let, protože se spolu znají - ale pak přeci na sebe musí mít telefon a mail, ne? Navíc to jde proti duchu firemních procesů, kdy zakázku přeci nemůže domlouvat obchodník s vedoucím vývojářem - můžou si zavolat, napsat, osondovat, v poptávce se mohou na předběžné jednání odvolat, ale pořád tam nevidím tu potřebu mít kontakty na konkrétní lidi na webu.

Přeci když chci koupit stolek, tak napíšu nábytkářské firmě, třebas i mailem, a požádám je o nabídku - a od nich mi někdo odpoví. Nebudu psát paní Novákové z té firmy - třeba tam už ani nedělá!

A s tím jsme se rozešli.

Já pak nad tím ještě chvíli přemýšlel, vzpomínal jsem na ty reálsocialistické "sítě známých", kdy informace kdo co vyrábí byla nanic, rozhodující bylo "kdo co může sehnat" a říkal jsem si, že největší sláva takových sítí je už za náma, že ji pohřbil skutečný pracovní trh, na němž se lidé pohybují a firmy vznikají, zanikají a mění se, a že informace o tom, že pan Q je od firmy W je víceméně k ničemu. Nojo, říkal jsem si, paraoficiálním sítím zkrátka odzvonilo...

... a otevřel jsem Facebook.