Věstník misantropizace

Část šestá: solné pláně - dva přístavy - den strávený oddychem - co to tu syčí? - něco o penězích

Cestu od Solitaire z Namib Desert Lodge do Walvis Bay lze pojmout dvěma způsoby. Buď rovnou na severozápad přes park Namib, nebo na sever a pak na západ - což je o něco delší, ale o hodně sjízdnější. Zvolili jsme variantu 2, kde byla silnice o něco lepší, a brzy jsme znovu přejížděli obratník kozoroha.

Projeli jsme dvěma horskými průsmyky a konečně se silnice stočila na západ. Další hodiny jsme jeli po prašné silnici v tichu níž a níž. (Proč v tichu? Protože několik set kilometrů se z rádia ozývalo jen monotónní šumění. Ano, jsou na světě místa, kde není žádný signál široko daleko...)

Walvis Bay je námořní přístav, který kdysi patřil Angličanům. Což Němci nesli nějak nelibě, a tak si o třicet kilometrů severněji postavili svůj trucpřístav Swakopmund. Dnes je Walvis Bay stále přístav a "přístavní město" - průvodci říkají, že tu není nic zajímavého, a mají pravdu. Je to asi tak zajímavé město jako Fresno. ;)

Asfaltové silnice byly balzám na moje ruce. Dojeli jsme na nábřeží, kde je jakási místní "avenue" a korzo, lemované vilkami. Foukal příjemný vítr od moře, plameňákům čechral peří, opodál nějaký chlapík venčil psa - zkrátka přímořská idyla.

Prošli jsme se po nábřeží a rozhodli se jet podívat na kolonii tuleňů, co tu údajně žije. Cesta vedla mezi solnými poli, které hrály fascinujícími barvami - od křišťálově bílých odlesků čisté soli přes všechny odstíny modré až k purpurové. Po pěti kilometrech jsme dojeli na křižovatku (prosím, vnímejte slovo "křižovatka" jako "vyježděný pás v písku, přes který vedou kolmo stopy kol"), kde bylo napsáno, že tulení kolonie jest vpravo, zhruba dva kilometry pískem. Ani pěšky ani autem se nám do toho nechtělo Dojeli jsme tedy rovně na pláž, chvilku pokoukali na široširý oceán a jeli zpátky do Walvis Bay.

Vyfotili jsme si přístav a vyrazili do Swakopmundu, kde jsme měli domluvené dvě noci v penzionu.

Swakopmund je město, které připomíná třeba Funchal - historické centrum, maják, pobřeží, restaurace na pobřeží, v centru banky, na okraji obchodní čtvrti...

Stejně jako ve Windhoeku byly i ve Swakopmundu domy obehnané plotem a ostnatým drátem. Na noc nám majitel penzionu doporučil dát auto na dvůr a když jsme vykoukli z okna, do tmy blikala červená světýlka alarmů... Majitel mám pak vysvětlil, že ve Swakopmundu mají domy farmáři z Namibie a přijíždí třeba jen na pár týdnů ročně, takže není divu, že mají o své majetky strach.

Dojeli jsme si večer na jídlo do restaurace, kterou nám majitel penzionu doporučil. Když jsme se najedli a vyšli z restaurace, měli jsme za stěračem lístek, na kterém stálo něco jako "Ahoj, já jsem Henrik, a když jste byli pryč, tak jsem na vaše auto dával pozor. Jsem rád, že jsem vám mohl nabídnout své služby, a za případnou odměnu předem děkuji." A taky že jo - o kus dál stál černoch v reflexní vestě s baterkou a usmíval se na nás. Odměnu dostal a jeli jsme spát.

Druhý den jsme zůstávali ve Swakopmundu. Chtěli jsme se podívat na hadí farmu, na pobřeží, projít si centrum, kouknout se do galerie nerostů, zkrátka si "orazit". Ale ze všeho nejdřív jsme si jeli do Sparu pro zásoby pití a jídla.

Přijeli jsme na parkoviště, zastavili, vystoupili a když jsem zamykal, připadalo mi, že něco syčí. Poblíž byla myčka, kde právě myli nějaké auto, tak jsem si myslel, že to jde odtamtud, ale když jsem hnul hlavou, došlo mi, že směr je jiný, že syčí něco v autě. když jsem se sklonil, syčení zesílilo - no jasně, byl tam! Šutr vražený přímo v pneumatice.

Pobočka Hertzu byla asi kilometr, takže jsme nasedli a jeli tam. trnul jsem a doufal, že tam kámen vydrží, že nevyletí a já neskončím někde na křižovatce s prázdným pláštěm. Naštěstí vydržel... Vpadli jsme do budovy, kde byla pobočka Hertzu, a tam nám strážná vysvětlila, že sice je všední den, ale jsou prázdniny a tedy něco jako svátek a proto se nikde nepracuje. Ještě jsme zkusili zavolat z namibijské SIM karty na telefon na pobočku, ale nic.

Vzali jsme tedy hever, rezervu a v polních podmínkách (ano, prašná ulice...) jsme zadní levé kolo prohodili za funkční. Píchlé jsme dali dovnitř a doufali, že se do druhého dne nic nestane a že bude vše fungovat. Že nebudou dělat nějaké ofuky. Že nebudou chtít nějakou kauci za "nehodu způsobenou na nezpevněné cestě" (od Walvis Bay jsme jeli jen po asfaltkách). Že nebudeme muset někde tvrdnout. Že... a Že...

Vrátili jsme se ke Sparu, nakoupili a zjistili, že galerie křišťálů má zavřeno (svátek). prošli jsme si tedy staré město a dojeli na hadí farmu - nějakou povědomou cestou - hele, víš kde jsme? Támhle je Hertz! Opravdu - hadí farma byla asi tak třicet metrů od místa, kde jsem měnil kolo... Ovšem zavřená, svátek...

Den jak malovaný. Večer jsme šli na večeři, ani nám pořádně stejky z antilopy nešmakovaly, a jeli jsme spát.

Další den jsme se sbalili a jeli, celí nervózní, do Hertzu. Tam jsme chlapíkovi vysvětlili, co se stalo, řekli že jsme pojištění, on povídal že OK, vyplnili jsme papíry a říká: Pojďte za mnou, támhle naproti je pneuservis. Zašli jsme do pneuservisu, servisák zkonstatoval, že tohle dokáže opravit lehce a dá novou duši, deset minut to bude trvat... Opravdu - během deseti minut to bylo hotové, vyměněné, opravené... Nasedli jsme s úlevou do auta a jeli se podívat na hady a na šutry a vyměnit peníze.

Na hlavní ulici ve Swakopmundu jsou tři banky. U té první jsem říkal: pojď, vyměníme... Manželka že ne, že chce jít do té směnárny, co je až o dva bloky dál... Copak nevíš, že banky mají nejhorší kurz? Tak jsme došli kolem druhé banky do směnárny, a tam byl nejen kurz naprosto příšerný, ale ještě navíc fronta až ven.

OK, OK, dobrá, vrátíme se do té předchozí banky. Vlezli jsme dovnitř a zeptali se, kde je možno vyměnit. Prý támhle u přepážek, jak je ta fronta. Vystáli jsme frontu a zatím si v duchu přepočítávali kurz podle té tabule, co tam visela nad přepážkami. Dostali jsme se na řadu, přišli k okénku, řekli že cheme vyměnit a dozvěděli se, že peníze nemění. Vůbec. Že máme jít do té první banky...

Normálně bych v tuhle chvíli napsal, že jsem to říkal, že zase došlo na moje slova, ale tentokrát to vynechám a zmíním, jak to bylo v Namibii s placením. V obchodech, restauracích i lodžích jsme platili kreditní kartou. U benzínových pump to ale nejde, tam se platí výhradně hotově, stejně jako vstupné do parků či muzeí. Plus dýško, to taky kartou nedáte.

A teď zpátky do první banky. U okénka "směnárna" stálo pět lidí. Fajn, to půjde rychle, říkali jsme si... nešlo! Pět lidí před námi obsluhovali rovnou hodinu. Na obranu té paní nutno dodat, že jeden chlapík měnil asi deset tisíc euro na namibijské dolary a druhý deset tisíc US dolarů.

Namibijský dolar má kurz fixní k jihoafrickému randu. Vychází zhruba na 2,70 Kč - plus mínus. Litr benzínu stál asi sedm NAD, večeře okolo 150 NAD pro jednoho.

V poledne jsme měli vyměněno, nasedli do auta a jeli do Kamanjabu. Opět jsme místo kratší cesty po silnici třídy D zvolili delší cestu po silnici třídy B. Při představě, že by se stalo něco podobného s dalšími koly, a navíc na Pobřeží koster, mě jímal děs.