Věstník misantropizace

Díl druhý: Hlavní město Jihlava - reklamní rozdíly - první kontakt s krajinou - silniční síť

Trošku jsme si cestou z letiště projeli město. Windhoek připomíná, řekněme, menší krajské město. Když jsem přemýšlel, k čemu ho přirovnat, napadla mě Jihlava. Tak asi tak: Trošku do kopce, staré kostely, nová zástavba, na okraji obchodní centra, na druhém fabrika, uprostřed park a obchodní ulice. Akorát že v Jihlavě mají pravděpodobně míň výškových budov.

Spali jsme v B+B Jordani ve čtvrti Olympia. Trošku nás zarazilo, že okolo penzionku měli vysoký plot, nahoře ostnatý drát a cedule "ELECTRIC FENCE", ale po chvíli jsme zjistili, že to tak má většina budov. Nechali jsme věci v pokoji a jeli se podívat do centra. Zaparkovali jsme, podle doporučení, na hlídaném parkovišti a šli podle mapy "turisticky zajímavých míst". Naštěstí jich je většina na ploše zhruba devíti bloků a lze je obejít poměrně rychle - meteority, krámek s křováckými artefakty, restaurace, obchodní centrum...

Kdybych měl politicky nekorektně připodobnit obyvatelstvo Windhoeku, tak bych použil pravděpodobně přirovnání k centru Los Angeles: 80% černochů, zbytek běloši a Asiati. Nemám rád, když mi někdo něco prodává nebo když domorodci žebrají na někom, kdo je "na první pohled jiný". Naštěstí se tak ve Windhoeku nikdo nechoval - jak říkám: běžné město. Nepůsobilo dojmem nějaké chudoby ani neděsilo slumem, bylo rozhodně zachovalejší než třeba města na Mauritiu a míň zaprášené než asijská města. Spíš měl člověk pocit určitého rozvoje než rozkladu; pověstem o Namibii coby prosperující zemi její hlavní město rozhodně odpovídalo.

Inu, Jihlava... ale přeci jen některé detaily člověka z Evropy zarazí. Například televizní reklama. Zaujal mě jeden kousek - nějaká Bláža plela u svého domku trávník. Tedy situace jako z reklamy na životní pojištění či sušenky, po kterých budete svěží, ačkoli jste jinak už úplně bez věže. Ovšem jihoafrická reklama pokračovala nikoli tím, že po příjezdové cestě přijel manžel / dítě / přiběhl pes, ale tím, že se z křoví vyřítil násilník a hnal se po paní. Paní utíkala do domu, zatahovala za sebou mříž, ale ouha! Násilník tam vrazil nějaké páčidlo, paní bojovala, no dramatická scéna, a do toho takový ten reklamní vemlouvavý hlas pravil, že kdyby měla JEJICH bezpečnostní rychle uzavíratelné dveře... S těmito dveřmi proměníte část domu v nedobytnou pevnost! Volejte ještě dnes! Pokud je násilník prolomí, vrátíme vám plnou cenu (nekecám, to tam bylo!)

Pak jsem zaslechl známou znělku a na obrazovce se objevilo veliké 902 10. Fakt že jo! Seriál Beverly Hills - jenže pravděpodobně v jihoafrické mutaci. Hraný bělochy, ale krajina, škola, auta a další věci byly jihoafrické. Brandon vypadal zhruba na třicet, Donna (nebo Brenda nebo Jenna nebo cojávím, já béháčko nesledoval - prostě ty holky, co tam byly) mi připadaly podstatně zachovalejší než v originálním BH. Dřív než jsem zjstil, jestli ta blondýna, co se cicmala s Brandonem, je ta samá, co se předtím cicmala se Stevem, tak jsem usnul.

Druhý den jsme se zastavili u letiště Eros (!) v Ministerstvu pro těžbu a energetiku (!!), kde je malé geologické - no, muzeum snad ani ne, spíš taková stálá expozice toho, co se v Namibii těží. Pokud si to ze zeměpisu nepamatujete, tak: Skoro všechno. Diamanty, uran, kalcit, fluorit, železná ruda, ... V muzeu k tomu mají spoustu pěkných krystalů, modelů, a protože tady někde pobíhali dinosauři a tvořil se druh Homo, tak i lebek, kostí, pazourků, pěstních klínů a dinosauřích stop.

Z Windhoeku jsme jeli na jih do města jménem Mariental. Jede se po pěkné asfaltové silnici, maximální povolená rychlost tu je 120 km/h a silnice je naprosto rovná. Jestli jsem v Americe mrmlal, že se jelo 60 kilometrů rovně a pak doprava, tak tady jsme jeli 220 kilometrů rovně a pak doleva.

Krajina centrální Namibie je... Nebo jinak: Člověk má určité představy, jak vypadá krajina tam či onde. Po Evropě je to jasné a jinde čerpá z knih či dokumentů. Jenže dokumenty i fotky z nějakého důvodu zabírají především lidi a města, popřípadě zvířata. Krajinu jako takovou není moc vidět. Takže jsem si představu moc neudělal, nic jsem nečekal a netušil jsem, jak to bude vypadat. A ono to vypadalo jako v Arizoně, Utahu či Novém Mexiku: Hnědá země, tráva, stromy - zkrátka savana. Okolo silnice se pásly krávy a ovce a krajina byla stejná - třicet kilometrů, padesát, sedmdesát... sto... sto padesát... dvěstě kilometrů stále stejný pohled. Občas vyschlé koryto řeky, důsledně označené cedulkou se jménem.

Před Marientalem jsme odbočili ze silnice B1 na C20 a jeli směr Kalahari. V Namibii jsou silnice značené podle abecedy a z písmene lze usuzovat na jejich kvalitu. Silnice A tu nejsou. B odpovídá českému hlavnímu tahu, C jsou tak zhruba české okresky nebo "silnice s neudržovaným povrchem". Déčko jsou v prachu vyjeté koleje. Ne, to není ta nejnižší kategorie, jsou tu i silnice třídy F ("vede tak zhruba tudy, vyhněte se stromům, keřům a termitištím").

K večeru jsme byli na místě druhého noclehu. Odbočili jsme z C20 a po třech kilometrech jízdy červeným prachem a pískem jsme se ocitli v oáze - teda v Kalahari Anib Lodge.